Souhlas s užíváním výročních zpráv

V souladu s Podmínkami používání těchto webových stránek se vylučuje a je zakázáno užívat fotografie obsažené ve výročních zprávách umístěných na shora uvedených stránkách pro jiné než výhradně vlastní osobní a nekomerční účely a tyto fotografie rozmnožovat, upravovat, měnit, přetvářet či jinak do fotografií obsažených ve výročních zprávách zasahovat a tyto zásahem dotčené fotografie rozmnožovat. Obsah výročních zpráv včetně fotografií můžete zobrazovat na obrazovce počítače nebo mobilního telefonu, můžete si tisknout jednotlivé stránky na papír (avšak nikoliv pořizovat jejich fotokopie) a tyto stránky ukládat v elektronické podobě na disku nebo ve svém mobilním telefonu (avšak nikoliv na serveru či jiném paměťovém médiu zapojeném do sítě) výhradně pro své vlastní osobní a nekomerční účely.

Souhlasím s uvedenými podmínkami užívání výroční zprávy.

Ano   Ne

Stahuji

    A pak zavolal Kellner
    03/05/2019

    Hospodářské noviny

    Před devíti lety měl imunolog Radek Špíšek našlápnuto k hvězdné kariéře v medicíně. Ale rozhodl se kývnout na nabídku nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, aby vybudoval farmaceutickou firmu SOTIO: „na Česko je to ambiciózní cíl.“

    HN: Zhruba před rokem jste se stal generálním ředitelem firmy Sotio, kterou jste před devíti lety spoluzakládal. Proč až loni?

    Poměrně dlouho se mi dařilo se ředitelem nestát. Měl jsem pro to docela dost dobrých důvodů. Loni jsem ale dostal od našeho majitele, společnosti PPF, víceméně jasnou zprávu, že odpovědnosti se nelze vyhýbat donekonečna.

    HN: Jaké dobré důvody to byly?

    Především jsem byl zodpovědný za odbornou část firmy, což je samo o sobě velké množství práce. Krom toho problém lidí s lékařským či obecně přírodovědným vzděláním je z mé zkušenosti takový, že máme tendenci být moc hodní. Já aspoň jsem. Příliš empatický, s tendencí lidi nerozčilovat a pokud možno lidské vztahy neeskalovat. Takže jsem se bál toho, že když se stanu ředitelem, budu muset přesně tohle dělat.

    HN: A stalo se to?

    Ano, dnes je to agenda, která tvoří velkou část mé práce. Musím ale říct, že jsem na sebe docela pyšný, protože i s tím mým handicapem to docela zvládám. Firma běží. A běží tak, jak bych chtěl, aby běžela. Posouvá se k tomu, aby se jednou stala farmaceutickou firmou s vlastními léky na trhu.

    HN: Koho napadlo založit Sotio? Vědce a lékaře z Motola, anebo PPF?

    Byli jsme osloveni PPF, lépe řečeno přímo panem Kellnerem.

    HN: Jak takové oslovení probíhá?

    Prostě pan Kellner zavolal paní profesorce Jiřině Bartůňkové, přednostce Ústavu imunologie v Motole, že by si s ní chtěl popovídat.

    HN: Přímo on osobně?

    Nás to také překvapilo. A chvíli trvalo, než jsme uvěřili, že je to opravdu on.

    HN: Že si z vás nedělá legraci třeba někdo z ortopedie.

    Tak nějak. Důležité ale bylo, že jsme se nakonec začali s PPF scházet a povídat si. Já se v té době vrátil z delší stáže na Rockefellerově univerzitě v New Yorku. Tam jsem pochopil, že dobrý výzkum a špičková medicína se dají dělat jen tehdy, když se kolem instituce vytvoří podhoubí investorů, kteří jsou v případě, že se něco zajímavého objeví, ochotni to začít financovat. Výzkum je dneska strašně drahý a z veřejných zdrojů neufinancovatelný. Akademici navíc ani nemají know-how, které potřebují.

    HN: To jste povídal Petru Kellnerovi?

    Ano a také že by bylo prima, kdyby se v Česku lidé, kteří zbohatli a teď přemýšlí o filantropických aktivitách, nějak připojili k akademickému prostředí a pomáhali mu. Vůbec mě nenapadlo, že by výsledkem těch schůzek mohla být firma. To vykrystalizovalo asi až po roce.

    HN: Když se to objevilo na stole, věděl jste, že je to něco, co chcete dělat?

    Vůbec ne. Jsem spíš nerozhodný a to platilo i v tomto případě.

    HN: I když vám nabízel peníze na výzkum nejbohatší člověk v Česku?

    Měl jsem dvě obavy. Zaprvé z toho, že utratím majiteli PPF ohromné peníze, aniž mohu garantovat, že na konci bude zisk. A zadruhé že Česko není zemí, kde se podobný výzkum má dělat. Klinický vývoj léků je těžká disciplína vyžadující experty, kteří vědí, jak se to dělá. Ti jsou v Evropě ve Švýcarsku, kde má sídlo většina farmaceutických firem, a pak v USA. V Česku tohle know-how v podstatě neexistuje. Takže moje obava byla, zda se podaří vytvořit instituci, která tu expertizu získá a začne dělat to, co průmysl vyžaduje.

    HN: Ty obavy jste ale překonal?

    Ne tak docela. Mám je neustále.

    HN: Proč jste tedy nakonec na nabídku PPF kývnul?

    Protože jsem pochopil, že z jejich strany je upřímná snaha vybudovat seriózní biotechnologickou firmu, která dělá věci správně. Tu samou snahu vidím i dnes. Cítím tlak, abychom s prostředky nakládali racionálně. Nebojím se ale výčitek v případě, že se ukáže, že nějaká naše látka nesplní původní očekávání. Mám dobrý pocit z toho, že domluva, kterou jsme udělali na začátku, stále platí. Byť se ukázalo, že to celé bude ještě nákladnější, delší a celkově riskantnější, než jsme si mysleli.

    HN: Někde jsem četl, že když máte miliardu dolarů a chcete ji investovat, je lepší s ní jít do kasina než ji dát do vývoje nového léku.

    To je asi pravda. Pravděpodobnost, že vyhrajete na číslo vsazené v ruletě, je více než dvakrát větší. Když objevíte látku, která má ty nejlepší předpoklady, že by se mohla stát lékem, ještě vůbec nic to neznamená. Na trh se dostane v jednom z osmdesáti případů.

    HN: Sotio nemá žádný příjem? Jen utrácí investice?

    „Nádhera“ našeho byznysu je v tom, že čím víc se nám daří, tím víc utrácíme. Pokusy na buňkách nebo myších zase tolik nestojí. Když jsou však úspěšné, vedou k velkým studiím na lidech, kterých se zúčastní nejdříve desítky a pak stovky až tisíce lidí. A stojí to až desítky milionů dolarů za jednu studii.

    HN: Kolik do toho PPF do dnešního dne investovala?

    Mohl bych to číslo zjistit, ale já ho neznám. Nechci ho znát. Od začátku je to moje absolutní noční můra. Že utrácím peníze někoho jiného, a i když neudělám žádnou chybu a všechno udělám tak, jak se to má dělat, nemusí to být nic platné. Když to řeknu v nadsázce, stačí například jen to, aby někde ve Francii, kde v laboratoři testujeme naši látku, dostaly tři opice vysokou teplotu a může to znamenat stopku pro výzkumný program, do kterého se investovaly stamiliony korun.

    HN: Jak daleko jsou dva programy, které máte v klinickém testování?

    U toho základního, na kterém jsme Sotio budovali a který byl založen na našem výzkumu tzv. dendritických buněk, dnes běží klinické studie u tří různých nemocí. Nádorů plic, vaječníků a prostaty. Výsledky finální studie u rakoviny prostaty budou známy asi příští rok.

    HN: Jak jsem pochopil, výsledky dosud vypadaly velmi nadějně.

    U některých programů vypadají dosavadní výsledky dobře. To ale nemusí znamenat, že máme lék. Já se vždycky směju, když nějaký tým vědců nebo začínající firma oznámí, že udělaly úspěšný pokus na myších, a v médiích pak vyjde článek s titulkem: Čeští vědci mají nový lék proti rakovině. To je naprostý nesmysl. Rozhodující jsou klinické testy na lidech. Trvá to minimálně pět, většinou deset let. Jen úspěch v poslední fázi může znamenat, že je reálná šance na nový lék. Stále ale platí, že i po úspěšné druhé fázi se v 70 procentech případů nepovede dát lék na trh.

    HN: Jsou nějaké signály, jak by ta studie mohla dopadnout?

    Nejsou. A ani být nemohou. Jsou neuvěřitelně přísná pravidla. Vy musíte zajistit, aby ani lékař nevěděl, jestli dává pacientovi testovanou látku, anebo placebo. Nevíme to my, nevědí to pacienti. My můžeme jen čekat, jak to dopadne.

    HN: Letos se o vás všude na světě psalo, že máte velmi dobré výsledky s potenciálním lékem proti rakovině vaječníků. Ani tam není větší šance?

    Vypadá to velmi nadějně. Ženy, které byly zahrnuty ve studii a dostávaly náš přípravek, žijí v průměru dvakrát déle než ty, které ho nedostávaly. To je v onkologii ohromný rozdíl. Je to skvělé a bylo to prezentováno na řadě velkých onkologických konferencí. Ale je to stejný případ jako u potenciálního léku proti rakovině prostaty. Jen jsme ještě o krok pozadu. Tyto výsledky teprve slouží k tomu, že PPF udělá rozhodnutí, zda investovat do dalšího testování. Do poslední klinické studie, do fáze tři.

    HN: Mluvil jste o dvou programech, ve kterých probíhají klinické studie. Co ten druhý, ten jste koupili?

    Ano, ve velmi časné fázi výzkumu. Bylo to z laboratoře ve Francii, kde jsem kdysi pracoval. Koupili jsme bílkovinu, která stimuluje imunitní odpověď proti nádorům. Nám se tu molekulu podařilo provést údolím smrti, které představují pokusy na tkáňových kulturách a myškách, a podařilo se nám ji vyrobit v takové kvalitě a takovém množství, že mohou začít klinické studie. Teď jsme dostali schválení první klinické studie s touhle novou látkou. Vnímám to jako asi zatím svůj největší úspěch za devět let v Sotiu. Je to velká věc.

    HN: Vaše firma má přes 300 zaměstnanců, z toho asi 50 v Číně. Proč máte laboratoř právě tam?

    My jsme se v jednu chvíli rozhodli, že naše ambice je globální. Takže chceme naše látky testovat v Evropě, Americe a Číně. A Čína má jedno specifikum, pokud jde o práci s krví. My naši látku vyrábíme na míru z krve pacienta. Vzhledem k zákonům je strašně složité dovézt do Evropy krev čínského pacienta a prakticky nemožné pak vyrobenou látku vrátit zpátky do Číny. Takže jsme se tam rozhodli postavit laboratoř. Což se zhruba za rok jednomu našemu kolegovi podařilo.

    HN: Jak často tam jezdíte?

    Asi tak jednou za čtvrt roku. Ta spolupráce funguje velmi dobře. Poslední tři nebo čtyři roky tam ve spolupráci s některými univerzitními nemocnicemi děláme pilotní výzkumné projekty a teď chceme požádat o velkou klinickou studii s látkou na rakovinu vaječníků.

    HN: Čína se hodně démonizuje, politicky i ekonomicky. Jak tuhle zemi vidíte vy?

    Vnitřně s tím samozřejmě bojuji. Vím, že je to autoritativní režim, ale na druhou stranu, když tam přiletím, mám – podobně jako mnozí ostatní – pocit naprostého úžasu. Čína je země, která se snaží dělat věci s rozmyslem, dlouhodobým plánem a na vysoké úrovni. Raketově roste. Pro člověka, který tam přijede z Česka, kde se za poslední roky postavilo pár kilometrů dálnic, je těžké pochopit, že tam za tři měsíce vznikne nová linka metra a čtvrť velká jako Jižní Město.

    HN: Platí ta vysoká úroveň i pro váš obor?

    Jednoznačně. Když v nemocnicích projdu odděleními, kterým rozumím, vidím, že je všechno na absolutně špičkové úrovni. Vybavení i znalosti lidí. Jsou tam lékaři, kteří působili v USA, ale vrátili se, protože pro ně má stát připravené motivační balíčky. My – a hlavně Američané – máme někdy pocit, že jedeme do Číny tamní lidi něco učit. Pak tam přijedete, sednete si s vedoucím oddělení imunologie nebo onkologie a zjistíte, že je to člověk, který umí perfektně anglicky a dokáže se s vámi bavit o výsledcích studií, které byly zveřejněny před týdnem na konferenci v Chicagu. Protože tam byl buď on sám, nebo jeho podřízený a už to mají zanalyzované a prodebatované. V Česku je o tom dnes těžké mluvit, ale to, co se v téhle zemi děje, je fascinující.

    HN: Co je pro vás největší luxus, v obecném významu tohoto slova?

    Asi kdybych prožil aspoň pár dní, kdy nebudu vystresovaný. Žiju ve velkém napětí, které pramení z toho, jaké peníze utrácíme a jak riskantní naše pozice je. Každý den přicházejí z různých studií informace, které potenciálně mohou zastavit program, do kterého jsme dali miliony eur. Je hrozně těžké si na to zvyknout, protože jsem citlivý člověk a dost to vnitřně prožívám.

    HN: Jak s tím stresem bojujete?

    Třeba v zimě jsem vzal běžky, nasadil je v lese a pět hodin běžel. A během těch pěti hodin nastane dvacet minut, kdy vypnu mozek a jsem spokojený. Pak se ale podívám na mobil a zase začnu být nervózní.

    HN: Neprospělo by vám, kdyby to období beze stresu bylo delší?

    Teď není vhodná doba. Kdyby se ale Sotiu povedlo něco velkého a my měli například opravdu vlastní lék, určitě si najdu čas na to, abych si o tom s panem Kellnerem popovídal.

    HN: Jakou máte ambici? Co vás tím „údolím stresu“ stále žene?

    Zjistil jsem o sobě něco, co bych jako mladý nečekal. Že chci dělat hodně věcí najednou a že je chci dělat dobře. Chci být výborný vědec, chci být výborný doktor, což jsem kdysi byl a teď už jsem míň, chci být výborný otec, což se mi snad docela daří, a chtěl bych jednou zajet Jizerskou padesátku pod tři hodiny. V poslední době ale zjišťuji, že asi tou největší ambicí je, aby se povedlo Sotio. Aby se z něj stala velká biotechnologická společnost s výzkumnými programy, které ve světě budí pozornost a ostatní nám je závidí. A snem je, aby se aspoň z jedné látky stal lék a my ho uvedli na trh. A aby v Česku vznikla na zelené louce farmaceutická společnost, která sem přivede to nejlepší know-how, ty nejlepší lidi, a pro mladé talentované lidi z Česka bude o důvod víc, proč se po zahraničních pobytech vracet domů.

    ***

    RADEK ŠPÍŠEK (1975) Ve své vědecké práci se věnuje výzkumu v oblasti nádorové imunologie a protinádorové imunoterapie. Je profesorem v oboru lékařské imunologie na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Klinické atestace má z pediatrie a z oboru alergologie a klinická imunologie. Absolvoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a postgraduální studium v oboru imunologie. V letech 2000–2002 pracoval v Institute de Biologie na Univerzitě v Nantes ve Francii. Tři roky působil v týmu Ralpha Steinmana, držitele Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii, na oddělení nádorové imunologie Rockefellerovy univerzity v New Yorku. V roce 2010 na nabídku PPF vybudovat biotechnologickou firmu spoluzaložil společnost Sotio. Nejdříve v ní působil coby člen holdingového vedení se zodpovědností za oblast výzkumu a výroby. „Když se někdy v noci probudím a vzpomenu si na to, nemůžu hrůzou znovu usnout. Na Českou republiku je to neuvěřitelně ambiciózní cíl,“ říká Radek Špíšek. V březnu 2018 byl jmenován do funkce generálního ředitele firmy. Stále přitom působí ve výzkumu. Na otázku, jak se mu to daří skloubit s manažerskou prací, odpověděl: „Jednou z podmínek, když jsme Sotio zakládali, bylo, že stále budu moct dělat vědu, vést studenty a vědecké týmy. To se mi daří a věnuji tomu týdně tak patnáct procent času. Čtyřicet procent mi zabere manažerské řízení lidí. To se učím a není to tak hrozné, jak jsem se obával. A zbytek je to, co mě asi baví nejvíc. Jednak strategicky definuji programy, které v Sotiu máme, a přemýšlím, jak je posouvat dál. A pak se díváme na další příležitosti ve světě. Vyhodnocujeme nové výsledky, scházíme se s malými biotechnologickými firmami a snažíme se najít programy, které by pro nás byly zajímavé. Tam se kombinuje moje akademická zkušenost s tím, že mám už určitý vhled do byznysu. V tomhle samozřejmě soupeříme s ostatními hráči.“

    Autor: Miloš Čermák

     

    Zpět na Rozhovory

    Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. O cookies

    Souhlasím