Inflace a mzdy

Mezi inflací a mzdami existuje silný vzájemný vztah. Mzdy jsou částí produkčních nákladů a jejich růst tedy může podporovat inflaci, pokud je rychlejší než růst produktivity nebo pokud není kompenzován snížením ziskových marží. Inflace snižuje reálnou kupní sílu mezd a vyvolává tedy logicky tlak na jejich růst, který by tuto ztrátu eliminoval. Za normálního rovnovážného stavu (inflace zhruba do 4 %) je obvykle kombinace inflace, růstu mezd a růstu produktivity díky poměrně pomalému tempu růstu cen a mezd taková, že nijak nenarušuje ekonomickou stabilitu. Mzdy a ceny spolu korelují a růst obou má společnou příčinu, kterou je ekonomická expanze.

V případě inflačního šoku, a tedy podstatného zrychlení růstu cen, však dochází k vzájemnému působení mezi inflací a růstem mezd, které může vést ke vzniku nestability, tedy ke vzniku mzdově-inflační spirály. To, jak rychle růst mezd kompenzuje ztrátu jejich kupní síly způsobenou inflací, hodně ovlivňuje tempo zmírňování rychlosti růstu cen po inflačním šoku, což následně ovlivňuje také vývoj inflačních očekávání. Pokud inflační šok vede k výraznému růstu inflačních očekávání, může dojít k situaci, kdy se zaměstnanci při mzdových vyjednáváních snaží kompenzovat nejen minulý, ale i očekávaný růst cen, což vede k efektu samosplnitelného proroctví – rychlý růst mezd přes růst nákladů a jejich snadnější promítání do cen (díky tomu, že se růst cen kvůli vyšším inflačním očekáváním stává přijatelným a snadným řešením růstu produkčních nákladů) dále zrychluje inflaci, což vyvolává další a ještě silnější tlak na růst mezd.

Specifickým mechanismem, který podporuje riziko vzniku inflační spirály, je automatické indexování mezd. Indexování spolu se silou odborů hrálo významnou roli ve vysoké inflaci a následně stagflaci v sedmdesátých letech v USA. Pokud centrální banka v takové situaci včas nezasáhne a zvýšením sazeb neomezí úvěrovou emisi, vznikne inflační spirála.

Inflace, mzdy a náklady na pracovní sílu

Než přejdeme k analýze současné situace, tak se nejprve krátce podíváme na to, jak se měří inflace a vývoj mezd.

Základní a nejšířeji používanou mírou inflace je index spotřebitelských cen. Index je založen na metodě statistického vzorku – na základě průzkumu spotřeby domácností se vybere reprezentativní vzorek zboží (tzv. spotřební koš) a následně sledován jeho cenový vývoj. Spotřební koš je periodicky upravován tak, aby adekvátně reprezentoval aktuální strukturu spotřeby domácností. Vedle vývoje spotřebitelských cen je sledován i vývoj cen v průmyslu. Metodologie je podobná jako u spotřebitelských cen. Opět je na základě průzkumu vytvořen reprezentativní vzorek, tentokrát zboží nakupovaného podniky, a následně je sledován vývoj cen v rámci tohoto vzorku. Konečně posledním, široce využívaným způsobem sledování inflace jsou tzv. deflátory, tedy míra změny cen v rámci skutečné spotřeby (zahrnuje ceny všech statků v ekonomice). U nás jsou deflátory počítány a využívány v rámci tvorby údajů o vývoji HDP.

Také u mezd existuje několik metod sledování jejich vývoje. Základní metodou je sledování vývoje průměrné mzdy. V Evropě jde typicky o měsíční mzdy, v USA o hodinové a týdenní. Průměrné mzdy jsou počítány jako suma mezd vyplacených v daném období dělená počtem zaměstnanců. V Evropě je tento způsob výpočtu mzdy neproblematický, ale v USA, kde čas od času dochází k velkým výkyvům v zaměstnanosti, přičemž tyto výkyvy obvykle postihují primárně málo placené zaměstnance, a výrazně tedy ovlivňují frekvence výskytu výše mezd, jsou data zkreslená. Extrémním případem byl začátek pandemie, kdy práci dočasně ztratilo přes 20 milionů méně placených zaměstnanců, což vedlo ke skoku průměrné mzdy nahoru, a poté, co byli tito zaměstnanci přijati zpět, zase dolů. Aby se tomuto typu problémů vyhnul, počítá Atlantský Fed vývoj průměrných mezd na vzorku populace (Atlanta Fed’s Wage Growth Tracker[1]), který není citlivý na kolísání celkového počtu zaměstnanců. Širším ukazatelem je ukazatel nákladů na zaměstnance (Employment Cost Index v USA, Labour Cost Index V Evropě), který vedle mezd započítává i bonusy a příspěvky na sociální zabezpečení placené zaměstnavatelem. Jde tedy o přesnější hodnotu nákladů zaměstnavatele na zaměstnance. Jednotkové náklady na pracovní sílu pak zohledňují produktivitu, neboli ukazují, jaké jsou náklady pracovní síly na jednotku produkce. Z hlediska výpočtu jde o náklady na zaměstnance upravené o produktivitu.

[1] https://www.atlantafed.org/chcs/wage-growth-tracker?panel=2

U mezd je důležité vzít do úvahy jejich vývoj jak nominální, který je součástí celkových nákladů na pracovní sílu, tak reálný (tedy upravený o inflaci), jenž ukazuje vývoj reálné kupní síly zaměstnanců. Jestliže reálné mzdy rostou méně než reálný HDP (případně klesají více než reálný HDP), dochází k „distribučnímu konfliktu“, tedy ke snížení podílu zaměstnanců na vytvořené přidané hodnotě ve prospěch podniků (kapitálu). To je obvykle způsobeno kombinací inflačního šoku a toho, že mzdy jsou podstatně rigidnější než spotřebitelské ceny a zaostávají tak za jejich vývojem. Nominální růst mezd je tedy vždy nutné vnímat v kontextu dalších ekonomických parametrů, jako je inflace a rychlost růstu ekonomiky.

Tempo růstu nominálních mezd by v dlouhodobém průměru mělo být úměrné nominálnímu tempu růstu HDP s tím, že je potřeba vzít do úvahy vývoj kapitálového vybavení práce. Ilustruje to vývoj podílu mezd na přidané hodnotě v českém zpracovatelském průmyslu, uvedený v grafu. Podíl mezd na přidané hodnotě bude ještě několik čtvrtletí klesat, pak by se měl postupně vracet na vyšší úrovně, podobně jako tomu bylo ve vyznačeném období po recesi 2012–2013. Určitá úroveň sekundárních efektů a zrychlení růstu nominálních mezd po inflačním šoku jsou tedy nevyhnutelné a jde jen o to nepřipustit, aby toto zrychlení bylo natolik výrazné, že by vedlo k podstatnému trvalému posunu inflačních očekávání na úroveň, která by vyvolala mzdově-inflační spirálu. Pokud se centrální banka snaží omezit růst mezd více a rychleji, než je nezbytně nutné, nebo pokud už dochází k vytváření inflační spirály a je nutné ji zastavit, dochází k narovnání podílu mezd na přidané hodnotě částečně přes pokles HDP, tedy recesí.

Historická zkušenost

Analýzou rizika vzniku mzdově-inflační spirály se nedávno (zveřejněno v listopadu 2022) zabýval tým ekonomů MMF[1]. Prozkoumal poměrně rozsáhlý soubor epizod ve vyspělých ekonomikách, kdy docházelo k souběžnému zrychlování inflace a růstu nominálních mezd. Ve zkoumaných epizodách alespoň ve třech ze čtyř po sobě následujících čtvrtletích došlo ke zrychlení jak u inflace, tak u nominálních mezd.

Analýza ukázala, že v době od šedesátých let vedly tyto epizody k další akceleraci inflace a nominálních mezd jen zcela výjimečně a že tedy v naprosté většině případů ke vzniku inflační spirály nedošlo. Významnou výjimkou byly USA na konci sedmdesátých let, kde vznikající inflační spirálu zastavila tvrdá měnová politika Fedu pod vedením prezidenta Paula Volckera. Ještě méně pravděpodobný byl vznik inflační spirály v situacích podobných současnosti, kdy klesaly reálné mzdy. V takových případech měly nominální mzdy tendenci udržet si rychlejší růst i po odeznění inflačního šoku a kompenzovat tak předchozí pokles reálné mzdy. Toto dorovnávání však ke vzniku mzdově-inflační spirály nevedlo. Podle autorů je důležitým závěrem studie to, že akcelerace růstu nominálních mezd po inflačním šoku nemusí nezbytně vést ke vzniku mzdově-inflační spirály.

[1] https://www.imf.org/en/Publications/WP/Issues/2022/11/11/Wage-Price-Spirals-What-is-the-Historical-Evidence-525073

Hrozí tedy aktuálně mzdově-inflační spirála?

Jak centrální bankéři, tak investoři se obávají, že silný trh práce v USA i v Evropě povede k tlaku na nadměrný růst mezd. V Evropě však ani nominální mzdy – přinejmenším prozatím – většinou nepřekračují obvyklé tempo růstu, v USA rostou nominální mzdy rychleji než před pandemií. Reálné mzdy však klesají – a často výrazně – všude. Tlak na rychlejší růst nominálních mezd je tak prakticky nevyhnutelný. Otázkou je, jak bude silný a jak rychle se tedy budou reálné mzdy vracet k úrovni před pandemií.

Hlavním důvodem, proč se obávat rizika vzniku mzdově-inflační spirály, jsou hodně napjaté trhy práce v řadě vyspělých států. Nedostatek volných pracovních sil zlepšuje vyjednávací pozici zaměstnanců, zvyšuje motivaci podniků přetahovat zaměstnance od konkurence nabídkou vyšších mezd a zvyšuje ochotu zaměstnanců opouštět stávající pozice ve snaze najít si místo s vyšším platem. V USA existuje v rámci dat o nabídce pracovních míst (JOLTS) položka sledující po měsících vývoj počtu zaměstnanců dobrovolně ukončujících svůj pracovní poměr. V rámci statistik atlantského Fedu o vývoji mezd (už zmíněný Atlanta Fed’s Wage Growth Tracker) zároveň existuje položka sledující vývoj mezd zaměstnanců, kteří změnili zaměstnání, a zaměstnanců, kteří zůstali ve svém zaměstnaní. Indikátorem mzdových tlaků je pak rozdíl v tempu růstu mezd mezi těmito dvěma skupinami. Graf ilustruje vzájemnou provázanost mezi počty dobrovolných odchodů a prémií v růstu mezd při změně zaměstnání.

Zároveň existují důvody, proč by mělo být riziko vzniku mzdově-inflační spirály aktuálně nižší, než tomu bylo na konci sedmdesátých let v USA. Nejdůležitější je obecně menší síla odborů a mnohem menší výskyt indexace mezd. To by mělo umožnit rozložení kompenzace poklesu reálných mezd na delší období. Dalším faktorem je obecný pokles podílu mezd na produkčních nákladech, a tedy menší tendence mezd ovlivňovat ceny. Tento faktor ovšem nemá stejnou váhu pro různá odvětví. Podstatně více se projevuje v průmyslu než ve službách. To vede k tomu, že inflace ve službách má tendenci být mnohem setrvačnější než v průmyslu.

Závěr

Ani aktuální tempo růstu mezd, ani strukturální ekonomické faktory momentálně neukazují na bezprostřední riziko vzniku mzdově-inflační spirály. Dohánění poklesu reálných mezd vzniklého v důsledku inflačního šoku ovšem bude zpomalovat pokles inflace a její návrat k cílům centrálních bank. Nevyhnutelné mzdové tlaky a pravděpodobně zrychlený růst nominálních mezd bude znepokojovat jak centrální bankéře, tak finanční trhy a pravděpodobně povede k prodlužování období vysokých úrokových sazeb. To s sebou nese riziko, že ve snaze zkrotit inflaci budou centrální bankéři příliš dlouho držet měnovou politiku příliš utaženou, což se bude negativně projevovat na růstu ekonomiky.