Dopady pandemie se výrazně liší mezi jednotlivými zeměmi.

Ekonomická aktivita

HDP eurozóny v posledním čtvrtletí loňského roku poklesl meziročně o 5 %. To je výrazně lepší výsledek než v první vlně pandemie, kdy HDP poklesl o 14,7 % y/y. I když stále nejsou známé detaily, je zřejmé, že menší pokles ekonomiky než při první vlně pandemie byl způsoben průmyslovou výrobou, která v posledním čtvrtletí loňského roku ukázala neobyčejnou odolnost vůči novým restrikcím, i když na předpandemické úrovně se v roce 2020 nedostala.

Celkově HDP eurozóny v loňském roce poklesl o 6,8 %, což je historicky největší pokles. Pro srovnání při finanční krizi v roce 2009 poklesl HDP eurozóny o 4,5 %. Eurozóna jako celek dopadla podstatně hůře než USA, kde byl propad ekonomiky zhruba poloviční. Mezi jednotlivými zeměmi eurozóny byly výrazné rozdíly. Nejhůře dopadlo Španělsko s 11% poklesem, mezi země s velkým poklesem se řadí i Francie nebo Itálie, jejichž propad HDP se pohyboval okolo 9 %. Lépe naopak zvládly krizi Finsko, Irsko nebo Litva.  Pandemie bude ekonomický vývoj výrazně ovlivňovat  i v letošním roce. Podle předstihových indikátorů se zdá, že ekonomiky eurozóny jsou na druhou vlnu připraveny podstatně lépe, ale pandemie i nadále brzdí dohánění ztrát z minulého roku.

Indexy nákupních manažerů PMI se od prosince stabilizovaly okolo 48 bodů ukazující na mírnou kontrakci a stále se prohlubuje rozdíl mezi sektorem služeb a zpracovatelským průmyslem. Na rozdíl od služeb, kde PMI v únoru dále poklesl na 44,7, zpracovatelský průmysl zůstává odolný (v únoru narostl o 2,9 bodu na 57,5). Zajímavý je zde ale rozpor mezi cenami vstupů a výstupů.

Zatímco ceny vstupů výrazně rostou, ceny výstupů za nimi viditelně zaostávají. To může ukazovat na relativně slabé postavení podniků ve zpracovatelském sektoru, které kvůli konkurenci nebo strachu z nedostatečné poptávky nemohou zvyšovat ceny výstupů. Tento trend se může po oživení ekonomiky projevit výrazněji a působit i na růst spotřebitelských cen.

Inflace a centrální banka

Inflace v lednu vzrostla nad očekávání. Ze záporných hodnot, na kterých se držela posledních pět měsíců loňského roku, v lednu překonala očekávání a vyskočila na 0,9 %. Jádrová inflace se dostala na pětileté maximum 1,4 %. Za výrazným inflačním skokem stálo zvýšení německé DPH zpět na 19 %, ale to samo o sobě tento skok vysvětlit nedokáže. Dalšími faktory bylo například jiné načasování slev v důsledku pandemie nebo pravidelné lednové změny vah ve spotřebitelském koši.

Je tedy zřejmé, že za skokem v inflaci stály do značné míry jednorázové faktory a nikoliv akcelerující inflační tlaky. Sama ECB předpokládá, že inflace bude hluboko pod cílem ještě v roce 2023. To nahrává výhledu velmi uvolněné měnové politiky nejen pro letošní rok. Zda ECB přistoupí k ještě většímu uvolnění měnové politiky, je ale nejasné. Ze zápisu z lednového zasedání vyplynulo, že prioritou ECB jsou sice uvolněné podmínky financování, ale zároveň ne každé zvýšení nominálních výnosů musí vést k reakci měnové politiky. V každém případě ECB má již velmi omezený prostor pro další uvolňování.

Rizika 

Pandemie představuje stále největší riziko pro země eurozóny. Se zlepšující se epidemickou situací některé země přistupují k uvolňování restrikcí, což při poměrně pomalém postupu očkování s sebou nese riziko dalšího šíření nákazy a dalších nucených uzavírek.