Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Nové podmínky v globálním obchodě budou nutit Evropu k větší soběstačnosti a diverzifikaci

PPF banka

Dnes | 6 minut čtení

Vytisknout
Kopírovat odkaz

Cla na vývoz do Ameriky, která nedávno dostala konkrétní podobu, jsou dalším milníkem ve změně mezinárodního obchodu a spolupráce. Klasická ekonomická teorie zdůrazňuje výhody zahraničního obchodu pomocí komparativní a absolutní výhody, tedy jako hru s nenulovým součtem, kde se země specializují na výrobu zboží, kde mají nižší náklady a obchodují s ostatními zeměmi, které se specializují na jiné produkty, a v konečném důsledku z obchodu profitují všichni. Tomuto pojetí mezinárodního obchodu zasadila v roce 2020 ránu pandemie covidu, která vedla ke zpřetrhání dodavatelsko-odběratelských řetězců, nedostatku některých komponent a k růstu inflace.

Dalším šokem pro dosavadně relativně hladce probíhající mezinárodní obchod pak byl začátek války na Ukrajině, který poukázal na další možný problém mezinárodního obchodu, a to spoléhání se na jednoho klíčového dodavatele. V tomto případě dodavatele důležitých surovin jako je ropa a zemní plyn. Zavedení amerických cel pak bylo jen dalším důkazem toho, že učebnicové využití mezinárodního obchodu má své praktické limity. V tomto měnícím se světě navíc Evropská unie plánuje přechod na zelené technologie, což s sebou přináší nejen technologické výzvy, ale i rizika možných nových závislostí na dodávkách strategických surovin, což by mohlo vést k neočekávaným silným cenovým šokům. EU tak bude muset přechod na nové technologie plánovat i s ohledem na diverzifikaci zdrojů, což s sebou může přinášet dodatečné náklady. 

Spotřebitelské ceny v EU

Mezinárodní obchod pomáhá Evropské unii v růstu 

Pro Evropskou unii je charakteristická vysoká míra otevřenosti, s podílem zahraničního obchodu na HDP pohybujícím se dlouhodobě nad 90 %. Navíc je EU největší světový vývozce a dovozce produktů zpracovatelského průmyslu. Tato otevřenost se při pandemii ukázala jako velká slabina. Problémy s dodávkami, například čipů, vedly k nemožnosti dokončovat výrobu aut. Nedostatečná nabídka se pak setkala s vysokou poptávkou, což vedlo (spolu s vysokými cenami energií) k růstu inflace. V roce 2022 vystoupala inflace v EU na 9,2 %, což byl výrazný nárůst vzhledem k tomu, že se od roku 2013 do roku 2020 držela pod 2% inflačním cílem a ECB se ji marně snažila zvýšit nulovými sazbami. V některých zemích, mezi něž patřila například Česká republika, pobaltské státy nebo i Slovensko, byla inflace dokonce dvouciferná. 

Vysoká otevřenost EU je zároveň doprovázena vysokou mírou závislosti na dovážených komoditách. EU dováží téměř 98 % své spotřeby ropy a téměř 60 % plynu. Před válkou na Ukrajině navíc třetina dovážené ropy do EU proudila z Ruska a polovina plynu, který země Evropské unie dovážely, také pocházela z Ruska. Například Slovensko ropu dováželo výhradně z Ruska a v českém importu ropy ta ruská představovala více než polovinu. Odstřižení se od jednoho zdroje pak významně zvýšilo inflační tlaky.

Odstřižení od ruských dodávek plynu a ropy bylo nečekaně rychlé, i když ne zdaleka úplné, a zároveň značně bolestivé. Ceny energií výrazně vzrostly a ovlivnily domácí spotřebu, což vedlo k zásadnímu zpomalení růstu. 

Dovozy ropy do EU

EU tak byla nucena se během relativně krátké doby přizpůsobit dvěma šokům, což se jí povedlo za cenu výrazného zpomalení ekonomického růstu, který se stále nedaří plně nastartovat. 

Zavedení amerických cel proces oživení evropských ekonomik dále zpomalí. Navíc přispívá k měnícímu se vnímání zahraničního obchodu, kde se nyní více zdůrazňuje možná zranitelnost a nutnost určité soběstačnosti a diverzifikace rizik. Toto vnímání pak může vést k deglobalizaci a s ní spojeným neefektivitám podrývajícím hospodářský růst a podporujícím cenové tlaky (výroba se nesoustředí do oblastí s nejnižšími náklady, jelikož země mohou preferovat větší soběstačnost a diverzifikaci na úkor cen a efektivity). 

Aby změn nebylo málo, EU přitvrzuje i ve své klimatické politice a dává si ambiciózní cíle ohledně přechodu na obnovitelné zdroje, elektromobilitu apod. s cílem dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. V rámci těchto cílů je kladen důraz na odklon od fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu) k obnovitelným zdrojům energie. Vzhledem k nedostatku ropy a zemního plynu na území EU dává odklon od těchto zdrojů prostor pro větší nezávislost na externích dodavatelích, ale přechod na obnovitelné zdroje s sebou zároveň nese riziko vytvoření nové pasti závislosti se všemi důsledky, jak byly popsány výše. 

Od závislosti na ruské ropě k závislosti na čínských surovinách? 

Přechod od fosilních paliv k zelenějším ekonomikám musí nutně provázet změna technologií, která se však neobejde bez nových strategických surovin. EU definovala 34 kritických surovin, které jsou nezbytné pro cíle v oblasti obnovitelných zdrojů, digitalizace a obrany. Do seznamu patří mimo jiné hliník, měď, křemík, nikl, mangan, bor, lithium nebo kovy vzácných zemin. Problémem je, že těchto surovin většinou není potřeba velké množství, ale nedají se ničím nahradit a často jsou dováženy jen z jediné země, a tou je v mnoha případech Čína. Evropská unie se sice zbavila závislosti na Rusku, ale přechodem na zelenější ekonomiku by mohla spadnout do další závislostní pasti, tentokrát na Číně. 

Například kovy vzácných zemin se používají k výrobě silných permanentních magnetů, které jsou součástí elektromotorů, generátorů větrných turbín a jsou nenahraditelné i ve spotřební elektronice. Problémem kovů vzácných zemin není jejich výskyt, který je poměrně běžný, ale spíše to, že se nevyskytují v koncentrované formě a je silných permanentních magnetů, které jsou součástí elektromotorů, generátorů větrných turbín a jsou nenahraditelné i ve spotřební elektronice. Problémem kovů vzácných zemin není jejich výskyt, který je poměrně běžný, ale spíše to, že se nevyskytují v koncentrované formě a je složitá jejich extrakce a rafinace, která je energeticky náročná a produkuje značné množství toxického a radioaktivního odpadu. Právě na to se soustředí Čína a EU jí tuto činnost v minulosti ráda přenechala, jelikož sama usiluje o zelenější ekonomiku. Hrozba závislosti na jednom dodavateli ale situaci mění. 

Dalším příkladem kritické suroviny je platina, která je klíčovou součástí automobilových katalyzátorů, kde společně s palladiem a rhodiem pomáhá přeměnit škodlivý oxid uhelnatý, uhlovodíky a oxidy dusíku na méně škodlivý oxid uhličitý, vodní páru a dusík. Těžba platiny je soustředěna především v Jihoafrické republice, která ročně produkuje asi 80 % světové produkce. Dobrým příkladem může být i lithium, které má klíčovou roli pro výrobu baterií pro elektromobily, důležité je ale i ve výrobě přenosné elektroniky nebo hnojiv a používá se i v lékařství. Dlouhou dobu dominovala v těžbě lithia Austrálie, ale tu dohání Čína, která ji může podle některých odhadů již příští rok předběhnout. O důvod více pro EU hledat další zdroje. 

Strategie, jak se vypořádat s možnou novou závislostí, která se s přechodem na zelenější technologie bude zvyšovat z důvodu rostoucí poptávky po strategických surovinách, je zatím jenom na papíře v podobě Evropského aktu o kritických surovinách pro budoucnost dodavatelských řetězců. Zatímco cíle pro rok 2030 jsou definované poměrně jasně v podobě míry soběstačnosti těžby, zpracování i vnějších zdrojů, cesta, jak těchto cílů dosáhnout, je nejistá a chybí jasně definovaná strategie a prostředky, jak s nově nastalou situací naložit. Čína, jejíž dominance je v zelených technologiích největší, dosáhla své pozice výraznou státní podporou klíčových odvětví i používáním dumpingových cen. Nyní tak nemá konkurenci a například ceny čínských solárních panelů jsou poloviční a ani větrné turbíny vyrobené v EU nejsou schopné cenově konkurovat čínským. 

Podíl produkce kritických surovin na světové produkci

Dopady opatření na podporu soběstačnosti a diverzifikaci 

Po zkušenosti z ekonomických důsledků zpřetrhání obchodních vazeb, ať již bylo způsobeno pandemií a uzavřením hranic, válkou a s ní spojenými sankcemi nebo celní politikou dosavadního spojence USA, nebude chtít Evropská unie opakovat chyby z minulosti a zůstávat závislá na mimoevropských dodavatelích, jakkoliv se nyní mohu tvářit důvěryhodně a spolehlivě. Závislost na strategických surovinách představuje riziko pro národní ekonomiky i geopolitickou stabilitu. Vytváří totiž zranitelnost vůči narušení dodavatelských řetězců, cenové volatilitě a zneužití pozice dominantními dodavateli. Tato závislost může mít závažné ekonomické dopady, jako je nedostatek surovin v klíčových odvětvích, například v automobilovém průmyslu nebo v odvětví obnovitelných zdrojů energie, a lze ji zneužít k politickému ovlivňování, jak je patrné z dominantního postavení Číny v oblasti vzácných zemin. Řešení tohoto problému vyžaduje komplexní přístup.

Závěr 

Riziko pro českou ekonomiku představuje především vnější prostředí. Ekonomika prozatím roste, ale zpomalení Německa by ji mohlo výrazně zasáhnout.

Sdílet na sociálních sítích

Sdílet na sociálních sítích

Vytisknout

Kopírovat odkaz