EU tak byla nucena se během relativně krátké doby přizpůsobit dvěma šokům, což se jí povedlo za cenu výrazného zpomalení ekonomického růstu, který se stále nedaří plně nastartovat.
Zavedení amerických cel proces oživení evropských ekonomik dále zpomalí. Navíc přispívá k měnícímu se vnímání zahraničního obchodu, kde se nyní více zdůrazňuje možná zranitelnost a nutnost určité soběstačnosti a diverzifikace rizik. Toto vnímání pak může vést k deglobalizaci a s ní spojeným neefektivitám podrývajícím hospodářský růst a podporujícím cenové tlaky (výroba se nesoustředí do oblastí s nejnižšími náklady, jelikož země mohou preferovat větší soběstačnost a diverzifikaci na úkor cen a efektivity).
Aby změn nebylo málo, EU přitvrzuje i ve své klimatické politice a dává si ambiciózní cíle ohledně přechodu na obnovitelné zdroje, elektromobilitu apod. s cílem dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. V rámci těchto cílů je kladen důraz na odklon od fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu) k obnovitelným zdrojům energie. Vzhledem k nedostatku ropy a zemního plynu na území EU dává odklon od těchto zdrojů prostor pro větší nezávislost na externích dodavatelích, ale přechod na obnovitelné zdroje s sebou zároveň nese riziko vytvoření nové pasti závislosti se všemi důsledky, jak byly popsány výše.
Od závislosti na ruské ropě k závislosti na čínských surovinách?
Přechod od fosilních paliv k zelenějším ekonomikám musí nutně provázet změna technologií, která se však neobejde bez nových strategických surovin. EU definovala 34 kritických surovin, které jsou nezbytné pro cíle v oblasti obnovitelných zdrojů, digitalizace a obrany. Do seznamu patří mimo jiné hliník, měď, křemík, nikl, mangan, bor, lithium nebo kovy vzácných zemin. Problémem je, že těchto surovin většinou není potřeba velké množství, ale nedají se ničím nahradit a často jsou dováženy jen z jediné země, a tou je v mnoha případech Čína. Evropská unie se sice zbavila závislosti na Rusku, ale přechodem na zelenější ekonomiku by mohla spadnout do další závislostní pasti, tentokrát na Číně.
Například kovy vzácných zemin se používají k výrobě silných permanentních magnetů, které jsou součástí elektromotorů, generátorů větrných turbín a jsou nenahraditelné i ve spotřební elektronice. Problémem kovů vzácných zemin není jejich výskyt, který je poměrně běžný, ale spíše to, že se nevyskytují v koncentrované formě a je silných permanentních magnetů, které jsou součástí elektromotorů, generátorů větrných turbín a jsou nenahraditelné i ve spotřební elektronice. Problémem kovů vzácných zemin není jejich výskyt, který je poměrně běžný, ale spíše to, že se nevyskytují v koncentrované formě a je složitá jejich extrakce a rafinace, která je energeticky náročná a produkuje značné množství toxického a radioaktivního odpadu. Právě na to se soustředí Čína a EU jí tuto činnost v minulosti ráda přenechala, jelikož sama usiluje o zelenější ekonomiku. Hrozba závislosti na jednom dodavateli ale situaci mění.
Dalším příkladem kritické suroviny je platina, která je klíčovou součástí automobilových katalyzátorů, kde společně s palladiem a rhodiem pomáhá přeměnit škodlivý oxid uhelnatý, uhlovodíky a oxidy dusíku na méně škodlivý oxid uhličitý, vodní páru a dusík. Těžba platiny je soustředěna především v Jihoafrické republice, která ročně produkuje asi 80 % světové produkce. Dobrým příkladem může být i lithium, které má klíčovou roli pro výrobu baterií pro elektromobily, důležité je ale i ve výrobě přenosné elektroniky nebo hnojiv a používá se i v lékařství. Dlouhou dobu dominovala v těžbě lithia Austrálie, ale tu dohání Čína, která ji může podle některých odhadů již příští rok předběhnout. O důvod více pro EU hledat další zdroje.
Strategie, jak se vypořádat s možnou novou závislostí, která se s přechodem na zelenější technologie bude zvyšovat z důvodu rostoucí poptávky po strategických surovinách, je zatím jenom na papíře v podobě Evropského aktu o kritických surovinách pro budoucnost dodavatelských řetězců. Zatímco cíle pro rok 2030 jsou definované poměrně jasně v podobě míry soběstačnosti těžby, zpracování i vnějších zdrojů, cesta, jak těchto cílů dosáhnout, je nejistá a chybí jasně definovaná strategie a prostředky, jak s nově nastalou situací naložit. Čína, jejíž dominance je v zelených technologiích největší, dosáhla své pozice výraznou státní podporou klíčových odvětví i používáním dumpingových cen. Nyní tak nemá konkurenci a například ceny čínských solárních panelů jsou poloviční a ani větrné turbíny vyrobené v EU nejsou schopné cenově konkurovat čínským.
